Naučná stezka


Součástí Brány do Českého ráje je naučná stezka, věnovaná sedmi stromům, s kterými zde pracujeme (bříza, buk, dub, jasan, javor, jilm, třešeň). U každého zastavení naleznete jednu kapitolu z příběhu o Tomášovi, víle Eulálii a bytosti toho kterého stromu, tak jak je pro Vás připravili žáci waldorfské školy v Semilech. Zde uvádíme úvodní a závěrečný příběh příběh. Příběhy jednotlivých stromů jsou vloženy jako odkazy na obrázky ve formátu jpeg. Fotografie z otevření naučné stezky v roce 2010.

Začátek

Všichni moc dobře znali jeho věčně rozcuchané rovné vlasy, špinavou pusu a kolena prošoupaná od kdovíjakých lumpáren. Jmenoval se Tomáš a jeho nejlepší kamarád byl prak, kterým střílel po sousedových slepicích. Uvnitř to byl možná hodný kluk, ale tuhle stránku doteď ještě nikdy nikomu neukázal, a tak ho všichni nejčastěji nazývali nezbedníkem či syčákem.

Jednoho dne měl jít s rodiči na výlet právě sem do lesa. Výlety nesnášel, avšak tento považoval za dobrou příležitost vyzkoušet, jak bude jeho nový prak střílet na veverky. A tak jakmile byl v lese, neztrácel čas, nechal jít rodiče napřed a pustil se do „práce“. Veverky ho ale slyšely přicházet a stihly se mu všechny ztratit z cesty. Tak zkoušel střílet alespoň na nehybný cíl, vybral si k tomu mladý stromek. Mířit uměl dobře, to se musí nechat, téměř pokaždé se strefil. V tom jako by slyšel slabounký hlásek: „Au, co to děláš, to bolí!“ Tomáš se zamračil. Rozhlížel se okolo sebe, ale nikdo tam nebyl. Objevil však obrovské mraveniště. Napadlo ho, že by mohlo být zábavné trochu provětrat mravence, ale neměl dost odvahy na to postavit se jim holýma rukama. Tak přiskočil k prvnímu stromku a začal mu lámat větev. Když najednou opět uslyšel ten hlas: „Au, jsi normální? Co jsem ti udělala, že mě tahle mučíš?“ a spadla na něj šiška.

„Co je? Kdo to je? Nevidím tě.“

„Ani nemůžeš, vy lidé jste úplně slepí.“

„A kdo tedy jsi?“

„Jsme Eulálie, víla tohoto stromu. Víš vůbec, co je to za strom?“ Tomáš přemýšlel, ve škole se to učili: „Smrk, modřín?“

„Ne, je to borovice. Každý strom obývá nějaká bytost, a když tomu stromu ubližuješ, ta bytost to cítí.“

A další šiška. „Au. A mohl bych tě vidět? A všechny ostatní?“

„Když se mi omluvíš…..“

„Tak promiň, bolelo to moc?“

„Asi takhle!“ A Tomášovi se najednou zapletly vlasy do větví.

„Aááááá, to tahááááá.“

Strom mu vytrhl pět vlasů: „To máš za listy,“ a pustil ho. „Dobrá, vezmu tě s sebou na jedno zvláštní místo. Ale musíš se chovat slušně! Ještě nikdy tam žádný člověk nebyl.“

„Neboj, budu.“

„Tak se mě chyť za ruku.“ Tomáš se chytil nejnižší větve a najednou viděl místo stromu vedle sebe vílu. Usmála se na něho: „Tak půjdeme.“

Stromy

Bříza

Buk

Dub

Jasan

Javor

Jilm

Třešeň

Závěr

Tomáš si sedl do vonící trávy a poslouchal Eulálii, která se s ním loučila. „Tomáši, nezapomeň na dar, který ti byl dán, na porozumění, které je v každé kapce průzračné lesní vody, na život v korunách, na lásku, která je skrytá v každé luční květině, nezapomeň na harmonii, kterou ti může dát jedině les. Snažili jsme se Ti ukázat cestu. Jakým směrem se vydáš, je jen na tobě. Tady před labyrintem tě musím opustit.“ Eulálie naposled objala Toma a pak se tiše rozplynula v korunách stromů.

Tomáš chtěl neohroženě vstoupit do labyrintu. V tom na soše před ním zapraskalo staré dřevo a ozval se hluboký hlas: „Není důležité projít, nýbrž pochopit. Já jsem strážce tajemství, jsme pravda světa, síla mocných, spása chudých. Jsem život, který ti byl dán. Společně s Nadějí.“ Strážce pokynul k soše vedle sebe, která byla také velice stará, ale přeci jen jemnější: „Hlídáme bránu do světa porozumění. Každý z nás představuje půlku světa, krutou i laskavou, prostou i velebnou. V našich žilách koluje oheň i voda, dobro i zlo dávají vzniknout kruhu tajemství, které utváří harmonii světa, kterou můžeš poznat i ty, když správně odpovíš na mou otázku.“ „Tomáši, kdo zná svět?“ ozval se druhý hlas. Tomáš nevěděl. Snažil se nezapomenout na vše, co mu Eulálie povídala, na vše co mu ukázala, co chtěla, aby pochopil. „Svět zná ten, kdo pochopí sám sebe.“ „Moudrá odpověď,“ pravila Naděje, „můžeš vstoupit, leč pamatuj, půda, po které kráčíš, je posvátná.“ Tomáš si zul boty a vstoupil do labyrintu. Uvnitř sebe slyšel Naději, která s každým úderem jeho srdce zpívala.

Tomáš přemýšlel o všem špatném, co kdy v lese napáchal. Záhy však pochopil, že nemůže marnit čas výčitkami, ale že musí zlé skutky odčinit. Když tak o všem přemýšlel, ani si nevšimnul, že došel na louku, na které stály v kruhu dřevěné sochy, které se na něho usmívaly. „Buď zdráv, Tomáši,“ pravila socha nejblíže k němu, „my představujeme lidské vlastnosti, jsme dobré i špatné, podle toho jak nás lidé umí využít. Silného člověka posílíme v jeho síle, malicherného utopíme v malichernosti.“ „Tomáši,“ promluvil Jupiter, „dost bylo řečí, je načase, abychom se rozloučili. Svou cestou jsi našel a získal mnoho ctností. Našel jsi lásku k přírodě, moudrost života a silnou vůli, která ti pomůže splnit všechny sny, na které jen pomyslíš, ale hlavně jsi našel porozumění, jdi a uchovej ho ve svém srdci, neboť jen ten, kdo pozná, pochopí. A teď už jdi.“ Tomáš se na sochy vděčně usmál a rozběhl se zpátky k domovu.